Je pro tebe svátost smíření (zpověď ) - trauma, nebo šance poznat Boha,
který je tvým milosrdným a bezpodmínečně milujícím Otcem?
"Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha.
Ať vám (ti) skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní vás (tě) pokojem".
Uděluji vám (ti) rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Náš křesťanský život není životem dokonalých lidí. Bůh to dobře ví a ve svém nevýslovném milosrdenství nám daroval milost svátosti smíření. Sám Ježíš nám připomíná, abychom odpouštěli jako On - ne sedmkrát ale vždycky.
Zpověď je vztah s Bohem. Když urazíme naše přátele, smíření vždycky vytváří znovuobnovení jednoty a vnitřního pokoje. Navíc svátostí smíření nám Bůh dává milost lépe se postavit proti hříchům v různých pokušeních.
Když trpělivě vyznáváme hříchy, dáváme Bohu šanci opakovaně v nás působit a měnit naše nitro.
Ale jak je někdy těžké ke zpovědi vlastně jít. Řekneme si: „Co si o mě ten kněz pomyslí?“, nebo: „Vždyť pořád se zpovídám z toho samého. Vůbec se to nelepší. Má zpověď pro mne cenu? Neurážím tím Boha, že mám ještě odvahu k němu zajít a prosit ho o milosrdenství? Vždyť je to pořád to samé“.
Je ještě mnoho jiných vnitřních monologů, kterými nás naše pýcha nebo ten zlý chce od svátosti smíření odradit.
Ježíš říkal, že se ke hříchu máme postavit s radikálním odporem. Radikálně se přestat spoléhat na sebe.
Počítejme s tím, že nejsme dokonalí. Zaměřme se v životě na konání dobra a snažme se o velké milosrdenství k těm, od kterých býváme opakovaně uráženi, nebo nepochopeni. To nám ještě více otevře cestu k odvaze uvěřit nekonečnému Božímu milosrdenství a vyznávat své hříchy.
Příprava na svátost smíření v dnešní době
Příprava na svátost smíření
Texty ke svátosti smíření
Pomůcka před přijetím svátosti smíření po delší době
Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval,řekl jsem:
„Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti."
A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Žl 32,5
" Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. " Jan 14,6
Zázrak odpuštění hříchů
Větší zázrak než stvoření světa
Každý smrtelný hřích je opravdovou katastrofou v duchovní oblasti, vstupemdo skutečnosti duchovní smrti. Z této tragické situace se nedokážeme sami osvobodit. Jedinou naší záchranou je nekonečné Boží milosrdenství. Jen Pán Bůh působí, že i kdyby naše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh (srov. Iz 1,18; šarlat byl ve starověku barvivem, které bylo považováno za nesmytelné a neodbarvitelné). Navrátit duši čistotu, osvobodit ji z tyranie hříchu je možné pouze zvláštním Božím zásahem. Kristus ví, jak velmi jsme slabí a jak často podléháme pokušením, proto ihned po svém zmrtvýchvstání ustanovil svátost smíření (zvanou též svátost pokání či svátost zpovědi), když řekl svým apoštolům: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,22-23) Tak nám Pán Ježíš dává příležitost povstat z každého hříchu. Svátost pokání je viditelné znamení (v osobě zpovídajícího kněze) neviditelné Kristovy přítomnosti, který s láskou čeká na návrat marnotratných synů. Odpuštění hříchů je „větší zázrak než stvoření“, napsal svatý Augustin. Takto Pán Ježíš promlouval ke svaté Faustyně: „Řekni duším, kde mají hledat útěchy, to znamená v tribunále milosrdenství; tam jsou největší zázraky, které se neustále opakují. K získání tohoto zázraku není třeba podniknout dalekou pouť ani konat nějaké vnější obřady, nýbrž stačí s vírou přistoupit k nohám mého zástupce a vypovědět mu svou bídu, a zázrak Božího milosrdenství se plně projeví. I kdyby duše byla jako mrtvola v rozkladu a lidsky vzato by vzkříšení bylo nemožné a všechno by už bylo ztracené, u Boha tomu tak není. Zázrak Božího milosrdenství tuto duši zcela křísí. Nebozí, kdo tento zázrak Božího milosrdenství nevyužívají.“ (Deníček 1448)
Každý měsíc se setkejme s Ježíšem ve svátosti smíření, a pokud se stane,
že se dopustíme těžkého hříchu, okamžitě jděme do zpovědnice...
Překonat strach
Nechuť a strach, které se objevují před zpovědí, pocházejí z evidentní Satanovy inspirace. Nejprve pokouší ke hříchu, a když ho člověk spáchá, budí v něm ničím neodůvodnitelný strach, jenž nutí nepřiznat se, skrývat, neříct celou pravdu a nejraději vůbec ke zpovědi nejít. Tímto způsobem se zlý snaží falšovat v lidském vědomí obraz Boha. Pán Ježíš na tytosatanské úklady a falešný strach dává odpověď v podobenství o marnotratném synovi. Jak jednal otec, když spatřil vracejícího se marnotratného syna?
„Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.“ (Lk 15,20) Právě tak se vždy raduje a je hluboce pohnut Ježíš Kristus, když v upřímnosti a zkroušenosti srdce přistupujeme ke svátosti smíření.
Ježíš je vždy s tebou, i tehdy, když vědomě a dobrovolně odmítáš Jeho lásku, když tak jako marnotratný syn chceš žít na vlastní pěst - bez Boha a proti Jeho přikázáním. Je s Tebou proto, že vždy nezištně miluje. Je s tebou, aby tě okamžitě pozvedl z každého pádu, osvobodil z hrozného otroctví Satana a z duchovní smrti tě převedl k radosti zmrtvýchvstání.
Cožpak existují nějaké důvody k tomu, aby se člověk bál setkání s Bohem, který čeká na každého hříšníka, protože ho chce obdarovat plností své lásky a milosrdenství?
Jde o setkání s tím, který nás má rád
Měj na paměti, že vždy když jdeš ke svátosti smíření, jdeš se setkat se samotným živým Kristem,
který na tebe s velikou láskou čeká, aby tvému srdci navrátil čistotu a nevinnost.
„Když se přicházíš vyzpovídat,“ říká Pán Ježíš svaté Faustyně, „buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici. Zahaluji svou přítomnost osobou kněze, ale sám působím v duši. Zde se setkává ubohost duše s Bohem milosrdenství. Řekni duším, že z tohoto zdroje milosrdenství duše čerpají milost pouze nádobou důvěry. Bude-li jejich důvěra veliká, má štědrost je bez hranic. Prameny mé milosti zaplavují pokorné duše. Pyšní jsou stále v chudobě a bídě, neboť moje milost se od nich odklání k duším pokorným.“ (Deníček 1602)
Příprava: zpytování svědomí a lítost nad hříchy
Dřív, než půjdeš ke zpovědi, musíš zpytovat svědomí. Jak?
1. Nejdřív v upřímné osobní modlitbě staň v holé pravdě před Kristem a polož si nejdůležitější otázku: Opravdu chci, aby byl Ježíš mým jediným Pánem a mou největší láskou? Nebudu-li rozhodnut (a) odevzdat mu sebe i všechny oblasti svého života, dát mu je zcela k dispozici, pak nebude překonána nejdůležitější příčina všech mých hříchů.
„Chcete-li se dozvědět, co znamená vnitřní osvobození a pravá radost, nezapomínejte na svátost smíření. V ní se skrývá tajemství trvalého duchovního mládí.“ Jan Pavel II.
2. Zamysli se, kolikrát a jaké hříchy jsi spáchal (a) od poslední zpovědi. Nelze zapomínat na hříchy, jimiž jsi odmítl (a) dobro nebo ho zanedbal (a) - tedy nejen to, co špatného jsi udělal (a), ale i to, co dobrého jsi opomíjel (a). Zvláštní pozornost věnuj všedním hříchům, které se opakují (lenost, lež, pýcha, hašteřivost atd.). Je třeba zkoumat, jaké okolnosti nebo tvé slabosti k nim vedou, a začít s nimi bojovat od základů, u samotného kořene.
Vyznávej je ve zpovědi, abys získal pomoc milosti k jejich překonávání, a nenech se odradit, když bude třeba se z nich zpovídat mnohokrát. Nepodceňuj je, protože mohou vést k těžkým
pokleskům. Ale nesoustřeďuj veškerou svou pozornost jenom na sebe a hříchy, kterých ses dopustil, zaměř se také na Kristovu lásku.
3. Upřímně lituj všech svých hříchů, toho, že jsi Ježíšovi zasadil (a) tolik ran; pros za odpuštění, rozhodni se, že se napravíš, a udělej rozhodnutí, jaké konkrétní zadostiučinění za spáchané zlo vykonáš.
Každý kněz, který zpovídá, koná tak in persona Christi - čili v osobě Krista.
Tak se tedy při každé zpovědi setkáváme s Ježíšem Kristem. Jestliže mu upřímně vyznáme všechny hříchy, budeme jich litovat a rozhodneme se, že se napravíme, bude mít Ježíš přístup k našemu srdci a udělá zázrak odpuštění všech našich hříchů. Je to zázrak „nového stvoření“ toho všeho, co náš hřích zničil a zdeformoval.
Nemusíš být otrokem hříchu
Pán Ježíš nás touží vysvobodit z otroctví zla a vrátit nám radost a svobodu duchovního života. Čeká na náš souhlas, aby nás vysvobodil z každého hříchu a obdaroval nás radostí ze zmrtvýchvstání. Proto po spáchání smrtelného hříchu musíme
okamžitě jít ke zpovědi. Není možné to odkládat na později, protože setrvávání ve smrtelném hříchu s sebou nese hroznou realitu zničení a otrávení duchovního života člověka i jeho vztahů s druhými lidmi. Je to skutečná „ekologická katastrofa“ v oblasti ducha, příčina největších lidských dramat a tragédií. Je to „smrtelně nebezpečné zamoření“ zlem. Proto Ježíš neustále apeluje na lidská svědomí a vyzývá k obrácení, abychom se nebáli přistupovat ke zpovědi ihned po spáchání těžkého hříchu. Svaté Faustyně řekl: „Stíhám svým milosrdenstvím hříšníky na všech jejich cestách a mé Srdce se raduje, když se ke mně vracejí. (...) Řekni hříšníkům, že na ně stále čekám, naslouchám úderům jejich srdce, kdy bude bít pro mě. Napiš, že k nim hovořím skrze výčitky svědomí, skrze neúspěchy a utrpení, skrze bouře a blesky, promlouvám skrze hlas Církve, a pokud zmaří všechny mé milosti, (...) ponechávám je samým sobě a dávám jim to, po čem touží.“ (Deníček 1728)
Setrvávání ve smrtelném hříchu je skutečná „ekologická katastrofa“
v oblasti ducha, příčina největších lidských dramat a tragédií.
Zdroj - časopis Milujte se.
Vytisknout stránku