Křesťanský sňatek

"Proto opustí člověk otce i matku, přilne ke své manželce, a z obou se stane jen jedno tělo" (1 Mojž. 2,24)

Chcete mít svatbu v kostele? Dříve měl svatbu v kostele kdekdo, dnes jen ti snoubenci, kteří chtějí žít v manželství po způsobu křesťanů. Co se tím myslí?

Svatba

Sňatek občanský

Občanský sňatek, to je v podstatě právní smlouva před lidmi. Zajišťuje především právní stránku manželského soužití. Je to tak dobře, protože sňatek není jen soukromou záležitostí těch dvou, co se berou, ale týká se i celé společnosti, je to záležitost také veřejná.

Tím, že stát převzal starost o veřejnoprávní stránku manželského svazku, může se církev soustředit na to, co je jí vlastní - na manželství jako svátostný svazek muže a ženy před svědomím a před Bohem. K podstatě právní smlouvy patří, že se uzavírá, když to oběma stranám vyhovuje, a že se ruší, když to pro některou stranu přestane být výhodné. Proto občanský zákoník zná i rozluku manželské smlouvy, rozvod.

Svatba v kostele

To, co my, křesťané konáme v kostele, je něco jiného. Tam jde o víc, než o vytvoření dvojice pro dobré počasí. Církev žádá, aby se brali jen ti, kdo se v době známosti stali pevnými a věrnými spojenci pro každé počasí. Při svatbě v kostele žádá církev od snoubenců závaznou přísahu, že spolu chtějí snášet nejen dobré, ale i všechno zlé, co život přinese. Že se neopustí až do smrti.

Manželství z pohledu křesťanů není tedy jen smlouva lidí, kteří si spočítali, co jim to vynese. Je to spojení na základě lásky: - "Mám tě rád. Proto chci žít s tebou. Chci ti být mužnou oporou při všem, co život přinese - a budu šťastný, když ti bude se mnou hezky." - "Mám tě ráda. Proto chci žít s tebou, chci ti dát domov, kam by ses rád vracel, chci ti dát domov. A budu šťastná, když nám všem bude pohromadě hezky."

Nerozlučnost

Proto se svazek uzavíraný v kostele nazývá manželství nerozlučné. Je to svazek, jak jsme řekli, pro každé počasí. Co tohle znamená v praktickém životě, to jsem měl kdysi, jako mladý kaplan příležitost pozorovat zblízka. To se tenkrát důkladně naboural můj pan farář na motocyklu a pobyl dlouhé týdny v nemocnici. Druhý dlouhodobý ležák na tom pokoji byl jeho spolužák z rodiště. Byl to železničář - posunovač - a vlak mu přejel nohy právě v kotnících. Teď tu ležel a čekal až se mu zhojí pahýly.

A do té nemocniční postele mu přinesli doporučený dopis z právní poradny. Jeho manželka podávala návrh na rozluku manželství. Pro toho chlapce to byla zřejmě horší tragedie, než to, co se mu stalo na nádražíů. Ani jsme si netroufali vyptávat se ho na to. Při návštěvě pana faráře mu známí pověděli: Byl ženatý asi půl roku, bydleli u jeho rodičů. Když se mu to stalo, manželka si poplakala, pak přejela maminka, sbalila do kufru její prádlo a řekla: "Naše Miluška si mrzáka nebrala." - A odvezla si Milušku domů. Z právního hlediska měla snad pravdu. Smlouva přestala být pro Milušku výhodnou.

Z křesťanského hlediska to správné nebylo. Křesťanka by za ním přišla a řekla: "Nic si z toho, Ludvíku, nedělej! Vždyť máš nohy, - máš mé! Vždyť jsme jedno tělo. Neboj! Budeme na všechno dva."

 

Vytisknout stránku Vytisknout stránku